Co a jak se restauruje?
Pergamenové listiny
Pergamenové listiny patří mezi nejstarší dochované archivní materiály. Pergamen je velice trvanlivý a odolný materiál. Poškození pergamenových listin bývá často způsobeno uložením v nevhodných klimatických podmínkách (kolísání teploty, dlouhodobě zvýšená či snížená vlhkost) nebo nešetrnou manipulací. Vlivem těchto faktorů může docházet u pergamenu k různým deformacím, zvlnění, smrštění, tvrdnutí, ztrátě pevnosti, praskání, perforacím a barevným změnám či potrhání. Běžně se u listin setkáváme s různými nečistotami, prachem nebo zateklinami (skvrny způsobené vlhkostí). Mikroorganismy, stopy po plísni, hmyz a hlodavci také nezřídka zanechávají na listinách viditelné stopy. Písmo na pergamenech nezřídka vybledlo a v místech poškození, zateklin nebo v ohybech se stalo méně čitelným. Koroze inkoustu způsobuje až jeho propadání skrz psací podložku. Pergamenové listiny mnohdy zdobí barevné iluminace, které se mohou odlupovat. Setkáváme se i s listinami ve formě knihy, kdy jsou pergamenové dvojlisty spojeny točenou šňůrou s lepenkovými deskami opatřenými pergamenovým či usňovým pokryvem. Šňůra bývá zakončena přivěšenou pečetí v dřevěném pouzdře s přiléhajícím víkem.
Konzervování a restaurování pergamenových listin
Konzervování pergamenových listin představuje především jejich vyčištění suchou cestou, které pomocí štětce a různých druhů pryží vede k odstranění povrchových nečistot, prachu a případných skvrn. U listin napadených plísní tomuto kroku předchází dezinfekce parami butanolu a destilované vody ve vzduchotěsné komoře. Pergamenové listiny ve složeném stavu následně mohou, ale nemusejí být vyrovnány. Tento zásah, jenž se provádí po nepřímém zvlhčení pergamenu parami destilované vody s využitím goretexové textilie následným zatížením listiny po dobu několika týdnů, v dostatečné míře zajistí vyrovnání původních ohybů a případných tvarových deformací.
Restaurování pergamenových listin neboli doplnění chybějících částí, zpevnění pergamenu či opravy trhlin nejsou vždy nezbytné a jejich uskutečnění se odvíjí zejména od fyzického stavu pergamenu, lokace, rozsahu a druhu poškození. Zákrok připadá v úvahu, ovlivňuje-li například trhlina čitelnost textu či soudržnost pergamenu apod.
Voskové pečetě
Základem voskové pečetě je včelí vosk s různými pojidly. Včelí vosk představuje jeden z nejstarších přírodních materiálů, který v čistém stavu charakterizuje velká odolnost. Při přípravě pečetí se hnětením často zapracovaly i různé mechanické nečistoty, a proto v místech výskytu těchto nečistot pečetě snadno praskají. Další degradaci způsobuje uložení v nestabilních klimatických podmínkách, působení UV záření, přirozená oxidace atd. Vlivem nevhodného uložení či zacházení bývají pečetě mechanicky poškozeny, někdy i rozlomeny na několik částí. Často se u pečetí setkáváme s přeschlým (vysušeným), štěpícím se, popraskaným voskem a také s plísní. Většina pečetí bývá znečištěna prachem a nečistotami. Někdy jsou pečetě úplně odděleny (odtržením, odstřihnutím) od listin. Pergamenové i textilní závěsy bývají potrhané nebo se částečně nedochovaly. Na listinách se také vyskytují přitištěné pečetě z tzv. španělského vosku (označení podle původu), jenž tvoří směs kalafuny, šelaku, terpentýnu, plnidla a pigmentu.
Konzervování a restaurování voskových pečetí
Pečetě se nejprve čistí destilovanou vodou a benátským mýdlem pomocí měkkého štětce nebo kartáčku. Pečetě napadené plísní se dezinfikují ajatinem. Po důkladném vyschnutí se přistupuje k restaurování poškozené pečeti. U rozpadlých pečetí se spojují jednotlivé fragmenty včelím voskem pomocí skalpelu nahřívaného nad kahanem. Ztráty vosku, které jsou větší než třetina formátu pečetě, se nedoplňují, pouze se zpevňují hrany lomu, aby se zabránilo dalšímu štěpení a lámání. Praskliny se protavují a menší ztráty doplňují včelím voskem s přídavkem karnaubského vosku (u měkkého vosku). Pečetní obraz se nikdy nenahrazuje.
Na opravy pečetí se používá přírodní včelí vosk. Oprava musí být od původní části okem rozlišitelná, a proto se volí světlejší čili přírodní odstín. Je-li třeba vosk dobarvit v případě červených, černých nebo zelených pečetí, používají se přírodní pigmenty a barviva. Nakonec se na pečeť štětečkem nanese propolisový roztok, který slouží k regeneraci a impregnaci vosku a má i antimikrobiální účinky. Prach a nečistoty z dřevěných pouzder se odstraňují tamponem napuštěným destilovanou vodou. Lesklá pouzdra se poté natírají benzínem s přídavkem včelího vosku a za mírného zahřátí (fénem) se leští jemnou tkaninou. K dalším zásahům restaurování dřeva konzervátorky bez odborných konzultací nepřistupují.
Papír
Základní jednotkou pro míru kvality papíru je polysacharid celulóza, která stejnoměrnou souvislou vrstvou svých vláken tento plošný materiál tvoří. Ruční papír vyhotovený ze směsi rostlinných vláken byl využíván jako psací podložka mnoho století. S příchodem průmyslové revoluce v 19. století se přechází na strojově vyráběný papír, jehož základem je mechanicky zpracovaná hmota dřeva za vzniku dřevoviny. Posléze přichází na řadu způsob chemického zpracování, kterým se vyrábí buničina. Moderní technologické postupy přinášejí zhoršení kvality papíru. Zatímco lněná, konopná či bavlněná vlákna obsahují téměř čistou celulózu s výbornými mechanickými vlastnostmi a vysokou schopností plstění, vlákna dřeva představují směs celulózy s dalšími komponenty, jako jsou lignin či hemicelulózy, které kvalitu papíru snižují. Vlivem přítomnosti kratších a křehčích vláken dochází ke ztrátě pevnosti a barevným změnám (žloutnutí). V dnešní době se ruční papír využívá zejména k reprezentativním či uměleckým účelům. V restaurátorské praxi má ovšem jako pomůcka pro opravy papírových archiválií dlouhodobě své nezastupitelné místo.
Nejrozšířenějším psacím prostředkem dob minulých byl bezesporu železo-galový inkoust. Jako další psací látky byly používány tuše, obyčejné a inkoustové tužky nebo pastelky. Základem pro vznik ve vodě nerozpustného železo-galového inkoustu je reakce železnatých iontů (nejčastěji v podobě síranu železnatého) s kyselinou gallovou, jež je součástí tříslovin obsažených v duběnkách nebo kůře stromů. V případě, že na přípravu inkoustu nebyl použit ideální poměr vstupních komponentů, mohla se při přebytku FeSO4 uvolňovat do papíru (zejména za zvýšené vlhkosti) kyselina sírová, která snižovala jeho pH a rovněž zvýšená koncentrace železnatých iontů měla svá úskalí, a sice v podobě korozivních účinků. Přebytek tříslovin zase mnohdy vedl k blednutí inkoustu.
Konzervování a restaurování papíru
Konzervační zásah slouží k prodloužení trvanlivosti archiválie neboli k zastavení degradačních procesů, alespoň částečnému odstranění jejich důsledků a minimalizaci ztrát. Obecně tento zásah zahrnuje dezinfekci, dva druhy čištění, několik možností odkyselení a klížení.
V případě výskytu plísní se učiní stěr sterilními tyčinkami a následná kultivace odebraných vzorků na agarové živné půdě. Pokud je vzorek vyhodnocen jako pozitivní, přistoupí se na samém začátku konzervace k dezinfekci napadeného materiálu. Dezinfekce se provádí v uzavřeném prostoru (např. v dezinfekční komoře) parami vhodné chemikálie (např. butylalkoholu), kdy jsou zahubeny nežádoucí živé mikroorganismy, které produkty své činnosti poškozují papír. Jako příklad poškození je možné uvést nevratné barevné změny způsobené vyprodukovanými enzymy nebo snížení pevnosti papíru.
Proces čištění lze rozdělit na suchý a mokrý. Účelem suchého čištění je odstranění povrchových nečistot a prachových částic z papíru pomocí různých druhů gumovacích prostředků a štětce. Při mokrém procesu čištění dochází namočením daného listu papíru do teplé vody k vyplavení zateklin a nečistot uchycených ve struktuře papíru a také k vyplavení nežádoucích kyselin, což představuje první část odkyselení. V rámci konzervace jsou před zahájením čištění měřeny pomocí dotykové elektrody hodnoty pH neboli kyselost vybraných papírů. Při nízkých hodnotách pH je nutné odkyselení provést. Proces odkyselení pak pokračuje ve studené lázni se zásaditou chemickou látkou, která papíru zajistí dostatečnou alkalickou rezervu. Jelikož namáčením papíru dochází k vyplavení i potřebných látek jako jsou pojiva, je nutné na závěr konzervace papíry naklížit a vrátit jim zpět soudržnost. Ne vždy je ale možné papíry odkyselit tímto způsobem. Archiválie, které nelze z různých důvodů namáčet, jsou odkyselovány nástřikem nebo nátěrem roztoku specifické chemikálie obsahující účinnou odkyselovací složku, jež je aplikována společně s rozpouštědlem na bázi alkoholu, který zajistí reakci s rychlým odtěkáním z papíru. Mezi tyto archiválie patří dokumenty s papírovými pečetěmi, které by voda poškodila, nebo archiválie, jejichž fyzický stav manipulaci ve vodě nedovoluje. U novodobých záznamových prostředků se vyskytuje problém se stálostí ve vodném prostředí. Tuto skutečnost je třeba nejprve otestovat a v případě potřeby nestabilní psací látku před odkyselením zafixovat.
Z hlediska životnosti představuje odkyselení papírových dokumentů velmi podstatnou záležitost. Přítomnost kyselin v papírech je vyvolána následkem výrobních postupů, oxidačních a hydrolytických reakcí, které mohou probíhat v jeho struktuře, či působení vzdušných polutantů. Hojně používaný železo-galový inkoust vnáší do papíru kyselou složku v podobě netěkavé ve vodě rozpustné kyseliny sírové, která v papíru migruje a snižuje tím jeho pH. Nízké pH v papírech se stává příčinou, ale i důsledkem degradačních procesů, během nichž je různými způsoby struktura papíru narušována. Degradace se projevuje křehnutím, rozpadáním či praskáním listů. Poškozené papíry ztrácí svou pevnost a jsou více náchylné k barevným změnám, které mohou snížit čitelnost textu. Železo-galový inkoust kromě již zmíněné kyseliny přináší svým působením i korozivní účinky, které se projevují při jeho vyšší koncentraci a současně nízkém pH. Koroze se ukazuje difúzí barvy do okolí písmen (tvoří tzv. echa) a mnohdy také svým působením proráží inkoust skrz papírovou hmotu. Železnaté ionty rovněž katalyzují nežádoucí oxidační štěpné reakce, koroze narušuje strukturu papíru a ve svém důsledku může dojít až k praskání papírové podložky či dokonce vypadávání popsaných míst.
Restaurátorský zásah řeší opravu papíru z hlediska jeho materiálového a mechanického poškození v závislosti na druhu papíru a jeho fyzickém stavu. Základním cílem restaurování je zpevnění poničeného papíru a doplnění ztrát původního formátu s minimálním zásahem do textové části. Pro tyto účely existuje několik metod. Při uplatnění metody lepení trhanou záplatou nebo studené laminace jsou využívány japonské papíry. Při lepení jsou chybějící místa u listu papíru doplněna na prosvětlovacím stole japonským papírem odpovídající tloušťky a odstínu a současně je list zpevněn postupně z jedné a pak z druhé strany tenkým (průhledným) japonským papírem. Jako lepidla slouží zpravidla obilné škroby nebo deriváty celulózy. Pro studenou laminaci, kterou se restaurují velmi degradované listy, se ze slabých japonských papírů připravují jednostranně lepivé fólie, přičemž lepivá složka je při samotné aplikaci na poškozený papír aktivována etanolovým roztokem. Princip opravy je obdobný jako u lepení.
Další metodu představuje dolévání. Doplnění chybějících míst archiválie se provádí nanášením rozvlákněné papírové suspenze na sítu dolévacího stroje, který odsává přebytečnou tekutinu. Při tomto procesu se rostlinná vlákna papíroviny ukládají na ta místa papíru, která je potřeba zpevnit nebo doplnit. Dolévací suspenzi tvoří směs rozmixovaných granulí papírové sušiny předem namočené v destilované vodě a rostlinného klížidla na bázi derivátů celulózy.
Uvedené tři metody slouží k opravám především ručních papírů. Strojově vyráběné papíry se nejčastěji opravují metodou tepelné laminace. Přítomnost ve vodě nestálých novodobých záznamových prostředků či rozsáhlé poškození zpravidla nedovolují využití mokrých konzervačních ani restaurátorských postupů a po suchém čištění tak přichází na řadupřímo tepelnálaminace. Drobnější poškození a ztráty jsou řešeny lokálním zažehlením technického japonského papíru. Více poškozené papíry jsou pak často i celoplošně laminovány na laminačním stroji.
Na závěr se listy, opravené jakoukoliv výše uvedenou metodou, za mírného zvlhčení destilovanou vodou vyrovnají v lisu a poté zastřihnou do původního formátu.
Restaurátor nesmí zasahovat do obsahu textu, pouze může v případě nutnosti a potřeby pro zachování písemné památky poupravit nebo pozměnit její formu. Tak zní odpověď na častou otázku návštěvníků dílny, zda lze text, který chybí a je-li znám, dopisovat.
Celý postup konzervace a restaurování včetně použitých prostředků a materiálů je zaznamenán do restaurátorského protokolu. Jeden výtisk protokolu je přiložen k opravené archiválii, druhý zůstává uložen v dílně a další je zařazen do spisu o fondu. Restaurátorský zásah se poznačí rovněž do evidence PEvA. Nedílnou součástí práce každého restaurátora je pořizování fotodokumentace před, v průběhu a po zásahu.
Knihy
Nezanedbatelný podíl mezi restaurovanými archiváliemi zaujímají úřední knihy a rukopisy. K jejich ošetřování je kromě znalostí o konzervování a restaurování papíru nutné ovládnout knihařské řemeslo. Zásahu předchází průzkum stavu knihy. V knihách se často nacházejí nevhodnou manipulací či degradačním poškozením uvolněné listy, proto před předáním knihy do konzervátorské a restaurátorské dílny správce fondu zkontroluje, zda listy uvolněné z vazby následují správně za sebou.
Konzervování a restaurování knih
Kniha napadená plísní prochází nejprve dezinfekcí (obdobným způsobem jako je popsáno v kapitole o papíru).
Pro zachování autenticity knihy je nejlepší provést opravu tzv. in situ, tj. bez jejího rozešití. Do dílny se ale dostávají spíše knihy vyžadující komplexní restaurátorský zásah. Takové knihy se demontují, tj. sejme se původní pokryv knihy nebo jeho zbytky, oddělí se desky od knižního bloku, který se rozešije na složky, a ty se rozeberou na jednotlivé listy. Dílčí fragmenty (zbytky kapitálků, vazů, nití, pokryvu atd.) se popíší a uloží jako svědectví o původní podobě knihy. Později restaurátor i s jejich pomocí určí pracovní postup pro konečnou kompletaci knihy.
Po rozebrání knihy následuje konzervování a oprava jednotlivých listů. Opravené listy se podle očíslování seřadí zpět do složek, naskenují a poté se na stávku ušijí na tzv. pravé vazy do knižního bloku. Vazy jsou většinou z konopných nebo lněných motouzů různé síly, ale výjimku nepředstavují ani usňové proužky. Po ušití se knižní blok uvolní ze stávku, přičemž vazy se ponechají na obou stranách delší a poslouží tak k následnému uchycení desek. Ty mohou být lepenkové, dřevěné nebo papírové.
Restaurátor pokračuje zaklížením hřbetu knižního bloku klíhem nebo hustým škrobem, čímž se k sobě přilepí jednotlivé složky. V této fázi se dá knižní blok mezi dřevěné desky a v kládovém lisu nebo pod větší zátěží se nechává do úplného zaschnutí klíhu. Hřbet bývá většinou ještě zpevněn v mezivazních polích proužky hrubého lněného plátna nebo pergamenu. U hlavy a paty knihy se ručně ušije kapitálek, většinou dvoubarevný. Jestliže kapitálek nebyl dochován a ani nejsou v koncích složek zřetelné vpichy po šití kapitálku, vyrobí se pro ochranu konců složek pouze účelový z proužku lněného plátna, který se na příslušné místo nalepí. Knižní blok se opět nechá pod zátěží proschnout a poté se připojí desky.
Následuje restaurování pokryvu knihy. V praxi se vyskytují zejména dva druhy pokryvu: celousňový, většinou zdobený slepotiskem, a polousňový, což bývá kombinace usně a dekorativního papíru nebo plátna. Sejmutá původní useň nebo její fragmenty se čistí speciální čisticí směsí na staré usně. Dekorativní papír (např. škrobový, mramorovaný) u polousňové vazby nachází restaurátor často značně poškozený nebo najde jen jeho nepatrné kousky na vnitřní straně desky pod přídeštím. Podle nich vyrobí dekorativní papír nový. Ztráty na usni i papíru se doplňují novou vazební usní, nově zhotoveným dekorativním papírem nebo jednobarevným neutrálním papírem a teprve nakonec se nanáší fragmenty původního pokryvu. Naposledy se podlepuje přídeští. Přední i zadní deska se z vnitřní strany tzv. vyzrcadlí, tzn. vylepí s ohledem na nerovnosti na desce vzniklé nalepenými roztřepenými motouzy, plátnem, tkalouny, záhyby usně a škrobového papíru přesahující z vnější strany desky. Nakonec se na upravenou a suchou vnitřní stranu přední i zadní desky – přídeští – přilepí na přední desku první a na zadní desku poslední list předsádky. Některé historické knihy nebývají opatřeny předsádkou, podlepují se tedy prvním a posledním listem knižního bloku.
Velkoformátové archiválie
Pokud se po prvotním průzkumu ukáže, že materiál (mapu, plán) napadla plíseň, je třeba provést dezinfekci. Vzhledem k rozměrům map či plánů a ve většině případů nestálosti inkoustů ve vodě a alkoholu se konzervátor přikloní spíše k lokální dezinfekci vhodnými prostředky pomocí tamponování. Některé mapy jsou podlepené plátnem, které může být živnou půdou plísní a mnohdy vykazuje značná poškození. V tom případě je nezbytné rozhodnout, zda takové plátno ponechat, nebo ho raději šetrně sejmout. Přihlíží se pochopitelně i k poškození mapy a dbá se na to, aby ji sejmutí plátna více nepoškodilo.
Konzervování začíná čištěním. Nejčastěji používanou metodou je tzv. suché čištění. Pomocí různých druhů gum, čisticích hub nebo prášků se odstraní nečistoty, které ulpěly během času na povrchu. Hrubé nečistoty lze pak za pomoci štětců s různým typem vlasů s opatrností omést nebo vysát. Tvrdost pryží, čisticích hub a prášků se volí v závislosti na míře poškození, struktuře a síle materiálu a také se zohledňuje sprašnost inkoustů či vpisky tužkou.
Zatekliny a inkoustové skvrny se řeší případ od případu. Jednou z možností je jejich odstranění pomocí vodní lázně, kdy lze zatekliny vymýt, ale musí se hlídat rozpustnost přítomných barviv ve vodném prostředí a v případě nutnosti a dle možností je zafixovat. Dalším možným, ale méně používaným postupem je čištění pomocí organických rozpouštědel jako jsou například: etanol, benzín, aceton a jiné, kdy se za pomoci lokálního tamponování rozpuštěné nečistoty (např. tuky, vosky, staré laky a barevné skvrny) odsávají do filtračního papíru položeného pod dokumentem.
Součástí konzervačního zákroku bývá snesení různých druhů záplat, např. transparentních a papírových izolep, papírových záplat a samolepících papírů.
Po očištění, které je zpravidla provedeno souborem naznačených metod, jež lze kombinovat, aby se dosáhlo optimálních výsledků, následuje oprava. U map a plánů se vzhledem k jejich rozměrům (a také prostorovým možnostem dílny) nejvíce osvědčila metoda lepení trhanou záplatou. Chybějící části jsou doplněny z rubové strany mapy mírně přes okraj japonským papírem obdobné gramáže, jakou měl původní materiál, a tato záplata je ještě jednostranně nebo oboustranně zajištěna tenkým japonským papírem nižší gramáže. Volba barvy japonského papíru probíhá v závislosti na zabarvení archiválie, aby oprava nepůsobila rušivě. Japonské papíry se lepí pomocí lepidla Tylose MH 6000, případně se přidá etanol pro rychlejší vysychání. Používá se též přírodní obilný škrob, z něhož se připravuje pasta vhodná především pro opravu map a plánů podlepených plátnem. Mnoho map bývá zejména na okrajích poškozeno potrháním. Trhliny se zpevní slabým japonským papírem. Části mapy, které jsou právě opravené, se překryjí v daném místě netkanou textilií, filtračním papírem, lepenkou a zatíží se závažím, aby se případná vlhkost co nejvíce eliminovala a mapa se nezvlnila. Mapy či plány z voskovaného plátna lze opravit pomocí tepelné laminace, kdy se jednostranně nebo oboustranně v místě poškození plán zpevní zažehlením laminační fólie Filmoplast R, určené pro restaurování archiválií z novodobého papíru. Zažehlování se provádí ručně pomocí žehličky. Filmoplast R je transparentní technický japonský papír gramáže 8,5 g/m2, bez obsahu kyselých látek, jehož lepící vrstva obsahuje alkalickou rezervu ve formě MgCO3. K aktivaci lepivé složky se používá teplota 130 °C.
Po zásahu se mapa vyrovnává za pomoci dřevěných desek a závaží. Mapy či plány se překryjí netkanou textilií a přiměřeně vzhledem k archiválii zatíží. Takto se ponechají několik dní až týdnů, než si papír „lehne“, záleží na paměti papíru. Některé druhy papírů se i po vyrovnání mírně vrací do původního stavu. V mnoha případech již oprava sama přispěje k požadovanému odstranění tvarových deformací.
Drobné kovové předměty
Mezi historicky často používané kovy patřilo železo, měď, mosaz (slitina mědi a zinku), bronz (slitina mědi a cínu), olovo, cín a drahé kovy, přičemž v dílně se nejčastěji setkáváme se železem a slitinami mědi. Základem úspěšné konzervace je důkladné vyčištění a zejména odmaštění kovových předmětů. To se provádí destilovanou vodou, mechanickým odstraněním nečistot a nepřilnavých částí korozních produktů (například silonovým kartáčem, skalpelem apod.) a následně acetonem. Kvůli kvalitnímu přilnutí dalších chemikálií v následných krocích se konzervátor dotýká předmětů už jen v rukavicích, neboť i slaný pot v podobě otisků prstů je pro celý proces nežádoucí.
Pro určení dalšího technologického postupu je nezbytné vyhodnotit, o jaké druhy kovů se jedná. Existuje několik jednoduchých i složitějších způsobů identifikace (vizuální podle zabarvení materiálu, magnetická zkouška či chemická zkouška).
Železo je v čistém prostředí stabilní do relativní vlhkosti cca 65 %, při vyšších hodnotách začíná rychle korodovat – pokrývá se oranžovou rzí, která povrch znehodnocuje. Degradace je navíc urychlována přítomností prachu, solí nebo kyselých polutantů, neboť nečistoty vedou ke zvýšené kondenzaci vody na povrchu. Totéž platí i o již zmíněném lidském potu. Při konzervování železných předmětů existují dvě možnosti. Je-li to možné, důsledně se mechanicky odstraní veškeré korozní produkty všech vrstev rzi (vrchní je už sama o sobě nepřilnavá, střední – dobře přilnavá vrstva – obsahuje až 90 % nestabilních sloučenin železa a agresivních iontů z celkového obsahu rzi a spodní vrstva se stýká se základním materiálem) a následně se zakonzervuje čistý povrch. To však mnohdy není prakticky proveditelné, a to nejen z důvodu případné ztráty informace, ale též proto, že v místě nesmí zůstat ani stopové množství koroze.
Jinak se přistupuje k tzv. stabilizaci. To znamená, že korozní produkty na materiálu zůstanou, odstraní se jen vrchní nepřilnavá vrstva, avšak nanesením stabilizátoru se zbylá rez stmelí v souvislý povlak a část nestabilních produktů se reakcí přetvoří na stabilní sloučeniny, které jsou relativně pevně spojené s kovovým základem. Přednostně se na restaurátorských pracovištích přistupuje ke stabilizaci oxidačních produktů taninem – tzv. tanátováním. Tanin je duběnková tříslovina vznikající jako výsledek reakce glukózy a kyseliny gallové. Prodává se ve formě prášku, který se rozpouští v zahřáté destilované vodě a po přidání etanolu (a eventuálně kyseliny fosforečné, která však není bezpodmínečnou přísadou) se jako žlutý roztok vtírá do ošetřovaného železného povrchu, nejlépe tvrdým štětcem nebo kartáčkem na zuby.
O zdárně probíhající reakci pak svědčí barevná změna, kdy rez tmavne a povrch kovu se stává modro-černým. Roztok se může aplikovat teplý, vhodnější alternativou je předem nahřát natíraný předmět. Po dostatečném zreagování a uzrání taninu, což trvá asi 24 hodin, se povrch mechanicky očistí silonovým kartáčkem, nepřilnuté částečky opadají a může následovat další vrstva nátěru. Takto se celý proces opakuje 2 až 6krát, přičemž výsledkem dobře provedeného tanátování je kompaktní tmavý povrch, který se nestírá. Lehkou kontroverzí či tématem k polemice může být ono nevyhnutelné černé zabarvení, nicméně tanin se používá na téměř všech konzervátorských pracovištích pro zvýšení korozní odolnosti. Lze ho využít i pro patinování železa. Avšak jsou i případy, kdy by bylo zčernání povrchu kovu nežádoucí a v tom případě se aplikuje jiný postup – odrezení kyselinou fosforečnou, a sice ponorem do jejího 5 % roztoku. Tato kyselina je jinak běžnou složkou komerčně vyráběných odrezovačů a lze ji využít i k výrobě gelu pro drobné lokální zákroky. Jak v lázni, tak po bodovém nanesení gelu na povrchu železa probíhá reakce, při které se „vyžírá“ rez. Celý proces je nutné vizuálně kontrolovat, aby nedošlo k nevratnému narušení i jinak zdravého materiálu.
Korozním produktům na mědi a jejích slitinách se říká patina. Ta se vyskytuje ve dvou modifikacích. Hnědá neboli ušlechtilá, vzniká v málo agresivním prostředí, je stabilní a částečně tvoří ochranné vrstvy, proto se na povrchu ponechává. Jejím protipólem je pak zelená neušlechtilá, divoká patina, kterou je nutné odstranit, neboť může obsahovat složky působící agresivně. K tomu se na historicky užívaných kovech přednostně využívá moření v nasyceném roztoku Chelatonu III. Ten funguje jako slabá kyselina a ponořením předmětu do lázně se pozvolna rozpouštějí oxidační produkty z jeho povrchu. Původně čirá kapalina se postupně zabarvuje do zelena. Proces je to relativně pomalý a zahřívání roztoku až na 60 °C (tzv. vaření v chelatonu) přispívá k mírnému urychlení. Navíc je vhodné pomáhat občasným překartáčováním ošetřovaného předmětu. I v tomto případě je důležitá vizuální kontrola, aby nedocházelo k narušení podkladového kovu. Pokud se Chelaton III ukáže jako málo účinný, je možné pro rozpouštění odolnějších krust z povrchů této skupiny kovů použít razantnější metodu, a to ponor ve slabém roztoku 65 % kyseliny dusičné nebo v dalších kyselých lázních (v roztocích kyselin citronové, fosforečné, sírové). Po chemickém čištění je vždy neopomenutelným krokem pečlivé opláchnutí v destilované vodě, nejlépe v teplé, poté následuje důsledné vysušení. To si lze usnadnit omytím předmětů etanolem a foukáním teplého vzduchu. Samotné sušení je nejlépe provádět v sušárnách s termostatem po dobu několika hodin. Snahou je zabránit nechtěné druhotné korozi.
Pokud jde o stříbro a jeho slitiny, to na vzduchu neoxiduje, ale tmavne a ztrácí lesk, přičemž vzniklá tenká vrstva na jeho povrchu může mít v čisté atmosféře při pokojové teplotě ochranný charakter. To ovšem neplatí, jsou-li v prostředí přítomny sloučeniny obsahující síru. Pak se objevuje tmavá (černá) vrstva sulfidu stříbrného, tzv. sulfidická koroze, kterou lze odstranit buďto běžně dostupným komerčním přípravkem určeným k leštění stříbra, nebo mechanicky pastou vyrobenou z křídy a čpavkové vody. Po nezbytném důkladném opláchnutí může proběhnout dočištění ultrazvukem nebo chemicky roztokem kyseliny citronové s následným vyvařením v destilované vodě a omytí v etanolu. Také stříbra se týká problém kontaminace povrchu lidským potem, běžně se můžeme setkat i s výskytem zelených korozních produktů, zejména u slitin s mědí, které vznikají při vysoké vlhkosti, ale mohou být i dokladem o nedokonalém odstranění chemikálií po předchozím čištění. Nicméně se jich můžeme dobře zbavit výše popsaným ponorem v Chelatonu III.
Zlato patří mezi jeden z nejstálejších materiálů a koroze se týká spíše jeho slitin nízké ryzosti. Pro mechanické očištění a odmaštění se využívají organická rozpouštědla jako jsou aceton, etanol, benzín apod., většinou pak stačí už jen vyleštit povrch flanelem nebo k tomuto účelu speciálním hadříkem. Pokud by i přesto bylo třeba přistoupit k chemickému vycídění, je možné aplikovat ponoření do již zmiňovaného Chelatonu III nebo využít roztoku kyseliny mravenčí, případně octové, sírové, či citronové, nebo sáhnout po průmyslově vyráběném prostředku.
Hliník je zastoupen (díky svému rozmachu ve výrobě až ve 20. století) zejména u novodobých předmětů; v archivních depozitářích se nacházejí např. typáře vyrobené z tohoto lehkého kovu. Ačkoli mu škodí dlouhodobě kondenzující vodní pára, protože může dojít k rozpuštění škodlivých látek ze vzduchu na povrch, vykazuje velmi dobré antikorozní vlastnosti a není tedy nutné provádět zvláštní zásahy na ochranu jeho povrchu. Konzervátorské zákroky se mohou omezit na povrchové očištění s přihlédnutím na měkkost materiálu a jeho případné poškrábání. Odstranění přirozené ochranné vrstvy není žádoucí.
Nakonec je ve většině případů vždy nutné provést finální konzervaci (což se netýká pouze ryzího zlata, které konzervaci nepotřebuje). Činí se tak nejlépe bezprostředně po vysušení, aby se vytvořila okamžitá bariera proti vzdušné vlhkosti. Způsob uzavření povrchu se volí podle vhodnosti a účelu. V současnosti se používají transparentní akrylátové laky a vosky, a to umělý mikrokrystalický vosk nebo včelí vosk. Metody je možné kombinovat, po nalakování lze povrch navoskovat. V naší praxi bývá pro zakonzervování povrchu dotčených kovů zpravidla volen šetrný nátěr včelím voskem rozpuštěným v technickém benzínu. Rozpouštědlo rychle odtěká a vznikne transparentní povlak, který se sjednotí vyleštěním. Účinnost této ochrany se snižuje působením světla.
Završením celého procesu je závěrečná adjustace. Záleží na druhu archiválie, zda se jedná (v našem případě) o typáře či kování na knihách nebo vzácné kovové pečetě, ovšem vždy je třeba zabezpečit předměty umístěním do speciálně vyrobených ochranných krabic, aby nedocházelo k otěru a mohly být, chráněné před mechanickým poškozením, uloženy za odpovídajících podmínek do depozitářů.